O čarodějnických procesech aneb proč je svátek pálení čarodějnic špatný

Blíží se nám třicátý duben a s ním i tradiční pálení čarodějnic. Znáte to, postaví se hranice, vyrobí se figurína symbolizující čarodějnici a pak se za velké slávy vhodí do ohně a "upálí" se. Moc hezká tradice. Přirovnatelná třeba k holokaustu, když už jsme u toho. Pálení čarodějnic sice můžeme nazývat tradicí, ale zamysleme se nad tím trochu.

Během čarodějnických procesů během 15. až 18. století bylo mučeno a násilně zabito na půl milionu lidí, především žen. Ať již byly dotyční lidé skutečně spjatí s čarodějnictvím či nikoli, nic to nemění na faktu, že byli zcela nesmyslně násilně a velmi bolestivě zabiti. A to je to, co si tímto svátkem připomínáme a co oslavujeme? Upalování nevinných?

Pojďme se na čarodějnické procesy podívat blíže. Největší pronásledování čarodějnic se datuje právě mezi 15. a 18. století, nicméně nebylo jediné. Lidé, praktikující magii, byli pronásledováni a vražděni již v dobách před Kristem. Nejstarší zákon, týkající se čarodějnictví, je zapsán v Chammurapiho zákoníku (1650 př.n.l.) a přikazoval podezřelé podrobit tzv. ordálu vodou - v případě Chammurapiho zákoníku se tato zkouška provádí tak, že se podezřelý člověk strčí do pytle a vhodí do řeky. Pokud přežije, je nevinný. Podobně čarodějnice pronásledovali například i Chetité, Asyřané, Peršané a Indové. Naopak staří Řekové, Římané a Egypťané s magií do jisté doby problém neměli. Až v 5. století př.n.l. přišli Římané s římským zákonem, který přikazoval trestat podezřelé upálením (do té doby se praktikovalo ukamenování či narážení na kůl).Nejznámější jsou ale samozřejmě středověké inkviziční procesy, které svým způsobem nastartovala kniha Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), za kterou stojí dva dominikánští mniši Heinrich Kramer a Jacob Sprenger (mimo jiné zde poukazují třeba na souvislost čarodějnictví se ženami).

První zákon proti čarodějnictví byl vydán roku 1542 Jindřichem VIII. Tudorem. Zajímavé ale je, že v jižní Evropě byla úroveň pronásledování podstatně nižší a španělská inkvizice dokonce 7000 obviněných omilostnila a spis Malleus maleficarum zpochybnila. 

Pronásledování čarodějnic pak vyvrcholilo počátkem 17. století, kdy král Jakub I. Stuart prohlásil, že je čarodějnice třeba mučit, aby se ke svým hříchům doznaly. K podobné filozofii se přiklonili i ve Skandinávii, Německu, Švýcarsku, Pobaltí a Uhrách. 

Jeden z posledních velkých procesů se konal v Massachusetts koncem 17. století, jde o slavný proces ze Salemu, kdy bylo popraveno celkem devatenáct lidí. Menší procesy probíhaly i nadále, české země nevyjímaje. Pronásledování čarodějnic pak utnulo osvícenství a v Rakousku jej definitivně zarazila Marie Terezie. Ale například v Británii byl zákon proti čarodějnictví zrušen až roku 1951.

Čarodějnice jsou nicméně pronásledovány i v dnešní době, a to zejména v muslimských zemích, v Africe, Indii nebo na Haiti.

Inkviziční mučící techniky

Samostatnou kapitolu věnujeme způsobům, jakými byly obviněné donuceny se ke svým údajným činům přiznat. Mnoho z nejodpornějších má na svědomí muž jménem Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který se vyžíval v brutalitě a sexuálním násilí. Procesy obvykle začínaly svlečením obviněné donaha a důkladnou prohlídkou, přičemž každá bradavice či znaménko mohlo být označeno za ďáblovo znamení. Když se nic uspokojivého nenašlo, byly dotyčné oholeny vlasy a chlupy a hledalo se i na hlavě a v intimních partiích. Dále došlo k ukazování mučících nástrojů, což mnohdy stačilo k doznání. Pokud ne, přistoupilo se k jejich použití. V našich zemích to byly především palečnice, španělská bota a natahování na skřipec. Ve Švýcarsku, Anglii a Americe zašli ještě dál a používali i železnou pannu, čarodějnickou stolici či trpkou hrušku. Obrázky, které přikládám, jsou jistě více než výmluvné a není třeba popisovat účel zobrazovaných nástrojů, možná až na hrušku - ta se vkládala do úst oběti a roztahovala se tak dlouho, dokud obviněnému nerozervala čelisti. Pojďme se podívat na obrázky:

Tím jsme si tedy osvětlili, o co přesně během čarodějnických procesů šlo a co předcházelo upálení. Pokud se ale oběť dožila samotného upálení, čekalo ji utrpení horší než zmíněné mučící techniky. A přesně toto si každoročně s velkou slávou připomínáme a sami čarodějnice symbolicky upalujeme na hranicích.